Cestuju ráda sama, ale nikdy nejsem sama.

 

Občas se mě lidé ptají, jestli se na cestách cítím sama, když vyjedu jen tak, bez jistot, bez známých tváří, jen ve vlastní přítomnosti a tichu, které mě obklopuje. Ptají se, jestli mi nechybí rodina, jestli mě to netíží, jestli se necítím ztracená, když otevřu dveře dodávky a kolem je jen nekonečný prostor.

A já jim pokaždé odpovídám, že ne. Protože na cestách nikdy nejsem sama — a hlavně, sama tam nejedu proto, abych utíkala, ale proto, že tam nacházím kus sebe, který v běžném životě někdy zůstává přikrytý hlukem, povinnostmi a očekáváním.

Když odjíždím, neznamená to, že se vzdaluju od lidí, které miluju; znamená to, že jim chci jednou přinést něco zpět — klid, čistotu, radost, kterou na těch cestách nacházím.

Odjezd pro mě není útěk.

Je to moje dobrodružství, moje cesta, moje tiché nadechnutí. A právě na cestách si nejvíc uvědomuju, jak hluboké je spojení se vším kolem. Někdy mě vede jen zvuk větru nebo světlo, které dopadá jinak než před chvílí. Jindy jedu doslova „za volavkou“, která mi přeletí přes cestu a ve mně probudí zvláštní pocit, že mám jet právě tam.

A často mě doprovází zvířata — nenápadná, ale přítomná. Ptáci, kteří se objeví přesně ve chvíli, kdy se něco láme, medúza vlnící se ve vodě jako malý signál, že život je hlubší, než si uvědomujeme.

A potom jsou chvíle, kdy sedím sama u moře nebo u oceánu nepřemýšlím, nic nechci a nic nehledám.

Jen jsem.

A právě v tom obyčejném „bytí“ se cítím paradoxně nejplnější — bez výkonu, bez rolí, jen s tím, co je skutečné.

Často se mi v těch chvílích objeví slzy, ale jsou to slzy uvolnění, vděčnosti nebo něčeho, co se v tichu rozpustí.

Na cestách rostu jinak než doma. Umím věřit svému srdci, své intuici, svému tempu. Umím být v přítomném okamžiku a dělat krok podle toho, kam mě volá moje duše, i když ještě nevím, co tam najdu.

A znovu a znovu zjišťuji, že svět není nepřátelský ani prázdný — je plný jemných znamení, malých lekcí, lidí, kteří se objeví přesně tehdy, kdy je má člověk potkat.

A tak když jedu sama, paradoxně nikdy nejsem sama.

Jsem obklopená přírodou, prostorem, lidmi, které potkávám náhodou i nenáhodou, a především — jsem obklopená sebou samou tak, jak to doma často nejde.

Není to útěk.

Je to návrat.

Návrat ke mně, k tomu, co cítím, k tomu, co miluju, k tomu, co jsem možná dlouho odkládala.

A vždycky, když se pak vracím domů, přináším s sebou kousek toho klidu, světla a síly, kterou jsem našla někde mezi krajinou, cestou a sebou samou.