Duna de Bolonia… místo, kde dýchá země.

Když jsem tam přišla poprvé, měla jsem pocit, že všechno kolem mě žije.
Písek, vítr, světlo… všechno pulzovalo.
A pak jsem ji slyšela.
Dunu.
Jak zpívá.

Vítr běžel přes písek a tvořil jemný, zvláštní zvuk — skoro jako kdyby se místo samo ozývalo.
Natáčela jsem ten zvuk, protože jsem věděla, že to není obyčejný vítr.
Byl to hlas.

Stála jsem na duně a cítila, že jsem výš než všechno kolem.
Pod sebou jsem měla koruny stromů, zelené ostrůvky života, a přede mnou jen nekonečný písek, který se přelévá a roste.
Duna je živá.
Bere si prostor.
Pohlcuje to, co už nemá sílu růst.

A tam… v dálce… byli lidé.
Malé postavy.
Jen tečky na obrovské ploše.
A já si uvědomila, jak maličcí jsme ve srovnání s tím, co je živé samo od sebe.

Tohle místo mě učilo vnímat jemnosti.
Ticho, které má svou vlastní hudbu.
Pohyb, který není vidět, ale cítíš ho v těle.

Tenhle obraz je přesně o tomhle pocitu —
o živé zemi, o zvuku písku, o prostoru, kde se zastaví čas.