Punta Palomas… místo, kde jsem se rozplakala silou země.

 

Ten den skoro celý den pršelo.
Bylo to takové to tiché, dlouhé, očistné pršení… a pak se na chvíli zastavilo.
Jen malá pauza.
A právě v tu chvíli jsme tam šli — já, ona a její muž.

Byli jsme na procházce, v tichu po dešti, kdy je vzduch těžší, čistší, všechno je syrovější.
A já hned cítila, že tohle místo má neuvěřitelnou sílu.

Skály působily, jako by tu stály věčnost.
Staré bytosti, které si pamatují všechno.
A ten zářivě zelený mech, ještě mokrý, ještě živější po dešti… jako nový dech, jako zrození.

A pak to přišlo.
Něco ve mně se prostě otevřelo.
Ta síla země byla tak přímá, tak pravdivá, že se mi spustily slzy.

Rozplakala jsem se silou země.

Ona tam mezitím fotila.
V tichu, v souznění, v respektu k místu.
A já ji zachytila přesně v tom okamžiku — malinkou v obrovské krajině, která nás všechny na chvíli objala.

Tenhle obraz je pro mě návrat.
Hloubka.
Země po dešti.
Okamžik, kdy se příroda dotkne srdce tak tiše, že se to nedá zastavit.