Benalmádena… moje místo setkávání a návratů.

Tady se všechno spojovalo.
Na stellplatzu zaklepali Slotíci.
Fotila jsem rodinu ze Všenor.
Narazila na Adélu.
Tady jsem nabrala taťku a jeli jsme spolu dál.
A sem za mnou přiletěl i Kuba.
Patřilo to ke mně.
Jako by mě to město drželo v náruči.

A právě tady — u stúpy — jsem nahrála zvuk, který mě úplně zastavil.

Stúpa je buddhistická.
Čekáš ticho.
Mantru.
Jemnou vibraci.

Ale místo toho se ve větru objevila melodie, která byla úplně jiná.
Ne buddhistická.
Spíš hinduistická.
Starší.
Zemitější.
Propojená s něčím hlubším, ne tak uhlazeným.

Bylo to, jako kdyby se tam potkaly dvě tradice.
Dva světy.
Dva směry.
A vítr je spojil dohromady.

Bylo to nečekané.
A pravdivé.
A já jsem věděla, že to má být zachycené.

Proto je tenhle obraz akustický.
Proto k němu dávám sluchátka.
Proto je jen jeden.

Je to kousek místa, které nese melodii jiného světa — na místě, kde by nikdo nic takového nečekal.