Mojácar… a žena, která si nese celý svět sama.

​

Stála tam ve svém malém stánku, v tichu, které má úplně jinou kvalitu než ticho v přírodě.
Tady bylo ticho člověka, který ví, kdo je.
A dělá věci poctivě.

Paní prodavačka žije kousek od Mojácaru.
Má svou malou farmu.
Všechno si dělá sama — vyrábí, pracuje, stará se o zvířata, o rostliny, o svůj svět.
A každý týden jede do města prodávat to, co vytvořila vlastníma rukama.
Její zákazníci ji znají.
Vracejí se.
Patří k ní.

Něco mě k ní táhlo.
Pozorovala jsem ji, její pohyby, klid, přítomnost.
Jak má všechno promyšlené.
Jak je v každém doteku práce domov.

Zeptala jsem se, jestli ji můžu vyfotit.
Usmála se a souhlasila.
Bylo to jednoduché, jemné, lidské.

A právě v tom okamžiku jsem nahrála i zvuk.
Ne moře. Ne vítr.
Ale zvuk člověka, který žije pravdivě.

Z dálky bylo slyšet cinknutí sklenic, jemné šustění sáčků, drobný pohyb jejího stánku… a pod tím vším tiché dunění městečka.
Atmosféra malého trhu, ale zároveň neuvěřitelný klid.

Ten zvuk není rušný.
Je přirozený.
Je to rytmus práce.
Rytmus života.

Tahám si z něj pocit:
„Život může být prostý. A krásný.“

Tenhle akustický obraz je přesně o tomhle —
o poctivosti, o řemesle, o ženě, která dělá věci celým srdcem.