Oceán Bolonia…. místo, kde jsem cítila, jak mě příroda vrací zpátky k sobě.

Tady bylo všechno čisté.
Přírodní.
Autentické.
Nic zbytečné, nic navíc.
Jen syrová pravda prostoru.

Když jsem tam byla, cítila jsem, jak mě oceán doslova „oloupává“.
Jak mi bere všechno, co není moje.
Vrstvy, které se na člověku usadí běžným životem, tlakem, očekáváním, okolím.

A v tom všem byl tak zvláštní klid…

Síla oceánu, která není agresivní — je pravdivá.
Pohyb, který tě čistí.
Prostor, který tě nadechne.
Zvuk, který tě ukotví.

A právě ten zvuk jsem nahrála.

Je to zvuk, který má úplně jiný rytmus, než čekáš.
Není to hlasité moře.
Není to dramatický oceán.
Je to jeho dech.

Jemné vrstvy
→ šum, který se rozplývá
→ tahy větru
→ vibrace kamene
→ a rytmus, který se opakuje jako mantra přírody.

Tenhle obraz je akustický.
Je o energii oceánu, která se dotýká srdce — ne ušima, ale pocitem.