Playa de los Muertos… pláž, která zní jako konec světa.
A zároveň jako začátek.

Když jsem tam byla poprvé, úplně mě zastavilo, jak působí ty obrovské kameny.
Jejich rozložení.
Tvar.
Síla.
Jako by tam stály věčnost.
A zároveň jako by byly úplně nové.

Ten název — Playa de los Muertos — v sobě nese zvláštní ticho.
A přesto to místo žije.
Jiným způsobem, než čekáš.

Nahrávala jsem tam zvuk moře, které se dotýká kamenů.
Vlny se tam nepřelévají dramaticky…
spíš žbluňkají, hladí, hledají si cestu.
Je v tom lehké napětí i velký klid.
Síla, která není tlakem — ale možností.

Na téhle pláži jsem byla několikrát.
Ráda jsem se vracela.
Je to jedno z míst, kde se ocitneš v prostoru, který je čistý a nijak nehraje.
Jen existuje.
Jako by se tam svět na chvíli zastavil.

Všude malé kamínky, které šustí pod nohama.
Barevné medúzy, které vypadají jako malé kosmické bytosti.
Světlo dne, které prosvěcuje vodu do tyrkysova.
A v pozadí skály, které ti dávají vědět, že dál už se jít nedá.

Jen být.
Pozorovat.
Dýchat.

Tenhle akustický obraz nese přesně tu energii —
konec a začátek v jednom.
Sílu kamenů.
Klid moře.
A zvuk, který tě jemně vede zpět k sobě.