Vánoční Itálie
Na podzim 2025 jsme si s Kubou udělali radost a do transportéra nainstalovali nezávislé topení. Komfort se tím neuvěřitelně zvedl. Jenže konec roku byl pro mě těžký. Byla jsem unavená, vyčerpaná, cítila jsem, že už nemůžu. Ve Všenorech nebylo týdny slunce. Toužila jsem odjet. Někam za světlem.
Uvažovali jsme o Španělsku, Chorvatsku… a pak mě napadla Itálie. Nikdy mě nijak zvlášť nelákala.
Neměla jsem na ni názor. Ale říkala jsem si: zkusme ji. Projeďme ji naším loudavým tempem.
Bez památek, bez turismu. Jen krajina, ptáci, příroda.
A tak jsme 20. prosince vyrazili.
20. 12. – Odjezd
Vyjeli jsme 20. prosince. Kuba byl úplně vyčerpaný. Já jsem se emočně složila – ne z příprav, ale z celého systému. Přišlo mi, že všechno, co jsem dlouho nechtěla vidět, se dere ven.
Konec roku byl intenzivní, hutný, nekompromisní. Měla jsem živé sny. Zachraňovala jsem planetu, zachraňovala sebe. Přesvědčovala jsem se, že stáří je jen volba, že zdraví je taky volba. Bylo jasné, že se něco starého chce dostat ven. Něco, co se bojím vyslovit. Jednoho dne jsem to řekla nahlas kamarádce. Spustilo to lavinu. Když jsem to sdílela s Kubou, chytil mě za ruku a řekl, že to bude dobré. Že to spolu zvládneme. A tak jsme vyrazili. On unavený ze školního procesu třídního učitele ukrajinské třídy. Já obnažená ve svém bytí, citlivá jako nikdy, křehká a odevzdaná. Ale jedeme.
Vyjeli jsme kolem druhé odpoledne směrem na Mnichov. Ještě jsme po cestě řešili drobnosti – naftu, malý nákup, vrácení formiček na vosí hnízda. Kamarádka nám upekla vánoční cukroví, neuvěřitelně lahodné, a dostali jsme vaječný likér se slaným karamelem. Pod Mnichov jsme dorazili kolem sedmé večer. Kuba usnul okamžitě. Vzápětí jsem usnula taky. V noci jsem vypnula topení.
21. 12. – Přes Alpy
Ráno jsme se probudili promrzlí. Jeli jsme přes Rakousko, koupili dálniční známku za 9,60 € a zamířili na Brennerský průsmyk. Překvapilo nás, jak málo bylo sněhu. +12 stupňů. Během dne nám došlo, že jsme asi v noci nastydli. Nebylo nám dobře. Přejeli jsme průsmyk a vjeli do Itálie. Jako hrdinové. S nudlí u nosu. Oujeee.
Dokázali jsme to. Jsme v Itálii.
Máme čas. Loudáme se. Nejedeme po dálnici, ale přes Alpy směrem nad Veronu. Nacházíme místo na spaní u vinice. Vaříme čaj, zapínáme topení naplno a jdeme brzy spát. Usínáme kolem osmé, zamuchlaní, ruku v ruce.
Je slunovrat. Říkali jsme si, že si uděláme rituál. Náš rituál je jednoduchý: uzdravit se a nabrat sílu.
22. 12. – Zpráva
Ráno se probouzíme. Kuba má zprávu v telefonu. Rozseká nás. Umřel Kubův blízký kamarád z Valašského Meziříčí. Pláčeme oba. Jsme smutní. Jsme opravdoví. Jsme tam, kde za kopcem vychází slunce. Stojíš a jsi součástí velkého celku. Sebe promítnutého do okolí. Držíme se. Mlčíme. Pomáhá prášek na bolesti těla z chřipky, která se nám rozjela naplno. Zastavujeme v italském obchodě kousek od Ravenny. Nakupujeme samé italské dobroty – jídlo jako lék. Vaříme si plátky s bramborem, domácí brambory od našeho „bytného“, děláme salát. Parkujeme u parku s mokřady, kousek od moře. Ještě ho nevidíme, ale cítíme ho ve vzduchu. Než se setmí, jdeme na procházku. Park je plný borovic. Mystické místo. Chci kopnout do šišky ležící uprostřed cesty.
Rozmáchnu se – a nic. Nasátá vodou je tak těžká, že si málem zlomím prsty. Kuba se směje a říká, že tady to funguje jinak. Zkouší si kopnout taky. Nehne se.Velké borovicové šišky přibité k zemi zemskou přitažlivostí. Nacházíme spoustu ptačích per. Jdeme k vyhlídce. Vidíme volavky – popelavé i bílé. Trochu se v parku ztratíme, ale nevadí to. Přichází tma, ale pocitově víme, kudy jít. Spí se tu hezky.
23. 12. – Směr jih
Den před Vánoci. Je nám hůř. Zřejmě horečka. Jedeme pomalu. Zastavujeme u moře. Stojíme u něj, fouká vítr. Jsme šťastní. Držíme se a koukáme do prázdna, ze kterého vystupuje klid. Najedeme na dálnici, abychom se posunuli víc na jih. Za 20,50 € sjíždíme dolů a nacházíme místo s výhledem na moře i na zasněžené hory.
Vaříme zázvorový čaj. Jsme v Torino di Sangro. Kroužíme kolem místa, které ještě není úplně naše. Vedle nás stojí úctyhodný pomník obětem války. Máme zimnici. Držíme se za ruce a usínáme.
24. 12. – Štědrý den
Ráno je Kubovi líp. Mně ne. Je to tady. Chřipka. Ležím. Nikam nepřejíždíme. Vše máme v autě. Jím cukroví od Kristi. Jdu se aspoň na chvíli projít na slunce. Je Štědrý den. Mám horečku a jsem v takové citlivosti, jakou jsem dlouho nezažila. Všechno mě dojímá. Všechno mě rozpláče. Kuba se usmívá, já brečím. Ale není to smutek. Je to pláč smíření. Pláč dojetí. Pláč z vtipu. Směju se – a rovnou brečím. Ten den se uzavřel kruh, který trval třicet let. Štědrost ukázala, že dala, a uzavřela něco zahaleného tajemstvím. To tady psát nebudu. Z respektu k rodině.
Kruh se uzavřel. Došlo k míru. V noci nespím. Nejde to.
25. 12. – Vánoce pokračují
Probouzím se a je mi líp. Ještě ne úplně dobře, ale cítím, že nemoc ze mě pomalu odchází.Vyjíždíme. Tankujeme 50 litrů na samoobslužné benzínce za 81,42 €. Projíždíme prázdnou sváteční Itálií. Nikde nikdo. Jen my a naše přítomnost, která se táhne směrem na jih, do Gargana. Zastavujeme u moře. Vaříme si kafe a jdeme ho vypít na pláž. Cítím, jak mě moře volá.„Pojď blíž… pojď blíž…“Bylo mi jasné, že se to stane. Vlna mi spláchla nohy, boty… a telefon mi vypadl do moře. Věděla jsem to. Telefon usuším, přezuji se a jedeme dál.
Máme v plánu jedno opuštěné místo. Posledních 17 kilometrů je jeden velký výmol. Jedeme 45 minut. Samota. Písek. Skoro poušť. Nikde žádný zásah člověka. Je to na mě dlouhé. Cítím tíhu celého vozu.
Vystupujeme. Vidím, jak Kuba ztuhne. Myslím si: čeho se bojí?Komárů.Ou ne.
Nastříkáme se repelentem a jdeme k moři. Jsme tam úplně sami. Staré vlnolamy, otevřený prostor, panenská krajina. A pak to vidíme. Odpadky. Barely, plasty, lana. Haldy. Srdce se mi stáhne. Vracíme se k autu. Hledáme místo bez komárů. Vaříme jídlo. Sušíme a větráme peřiny – nemoc z nás ještě odchází. Sušíme boty. Odpočíváme.To místo není pro nás. I když jsme k němu jeli tak pomalu a dlouho. Cestou zpátky míjíme dvě dodávky z Polska. Máváme si. Říkáme si, že potrava pro komáry jim právě přijíždí. Nacházíme místo v parku Gargano – Varano. Studený vzduch. Vedle nás krávy. Výhled do krajiny. Nakonec popojedeme výš. Nahoře je místo přesně pro nás. Ticho. Samota.
Noc je klidná.
26. 12. – Pravda v těle
Probouzíme se. Mně je dobře, jen únava a zbytkový kašel. Chřipka je pryč. Větráme peřiny, chystáme čaj. A pak se to stane. Kubovi se podlomí nohy. Propadne se bolestí. Záda. Zavalí mě bezmoc. Strach, že teď budu muset všechno zvládnout sama. Ještě nemám sílu. Jsme v konfrontaci. Silné. Pravdivé. Nakonec se uklidníme. Řekneme si věci, které dlouho visely ve vzduchu. Kolem nás se pasou krávy. Všude.
Kousek od nás je kaple svatého Michala. Ten, co sundává temnotu a čistí pravdu. Nevím, jestli jsme to potřebovali právě takhle – ale stalo se. Jdeme ke kapli. Myslíme si, že je zavřená.
Přijede Ital, volá na nás: „Pojďte dál, pojďte!“ Vcházíme. Už očištění. Všechno řečené. Kaple ve skále působí klidně a mírně.
Jedeme dál. Dochází nám voda. Po cestě ji nabíráme ze studny. A pak…Miliony špačků. Formace. Pohyb. Tanec. Neuvěřitelné. Chvíli je nevidíme a pak jsme přímo pod nimi. Přelétají nad námi. Rozpláču se. Mlčíme.
Jsme v tichu. Kuba má pořád bolavá záda. Zastavujeme v malé vesnici, nakupujeme skvělé jídlo. Vařím večeři.
Kuba říká, že je to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy uvařila. Máme krásné místo. Výhled na moře. Jsme schovaní.
Večer koukáme na Stranger Things. Potkáváme štěňátko – holčičku – jako by říkala: „Jsem vaše.“
Kuba mi masíruje záda a nohy. Říká, že se o mě postará. Držíme se za ruce. Spíme klidně.
27. 12. – Návrat k sobě
Probouzím se klidná. Vnitřně zase svá. Jako bych se k sobě vrátila. Laskavost. Klid. Kuba se sotva hýbe. Chodí srandovně. Směju se. Padá peřina a on se ji snaží zvednout. Jedeme do perly Gargana – Peschici.
Středověké městečko. Úzké uličky, bílé domy, výhledy na moře. Dáváme si kafe. Je výborné. V lékárně kupujeme hřejivou náplast na záda. Městem projíždí italská svatba. Troubí, aby všichni věděli, že jedou.
Přejíždíme k útesům Gargana. Vaříme. Jdeme na procházku. Skály, moře, vítr.
Na večer přijíždíme do Foresta Umbra. Už je tma. Nejprve parkujeme dál, ale necítíme to. Popojedeme blíž. Teplota klesá. 6 stupňů. Večer se masírujeme, hladíme, tulíme. Kolem nás 400leté duby.
28. 12. – Smyčka
Ráno svítí slunce přímo na nás. Venku 5 stupňů. Noc nebyla úplně klidná. Děláme čaj a jdeme na procházku. V parku se necítím dobře. Podzimní listí. Pocit smyčky. Jako by znovu přicházel podzim. Krásný vzduch, ale chlad uvnitř. Jedeme po procházce dál.
Projíždíme Monte Sant’Angelo – stará vesnice na vrcholku Gargana. Pak dál na jih, do Puglie. Vidíme plameňáky. Těžbu soli z moře. Zastavujeme u moře. Procházka. Večeře v McDonald’s. Jedeme dál. Zastavujeme na několika místech. Až večer nacházíme místo u moře. Je tam obytné auto ze Španělska. Okamžitě se dávám do řeči. Rodina, přátelé, Barcelona. Mám radost. Máme nakoupené na dva dny. Sehnali jsme místní Primitivo. První z této oblasti. Večer připíjíme. Víno chutná jinak, když ho piješ tam, kde vzniklo. V noci fouká vítr. Jsme blízko moře.
29. 12. – Domov u moře
Ráno už nefouká tolik. Postupně se vítr uklidní úplně. Jsme klidní. Kuba se cítí líp. Vyhříváme se na slunci. Už jsme hodně jeli. Tady možná zůstaneme. Je to přesně to místo, které potřebujeme. Slunce. Klid. Nicnedělání.Blbneme jako děti. Fotíme PF.
Fotím se nahá na kamenech čelem k moři. Přijíždí Ital. Křičí „Bene!“ Smějeme se, až nás bolí břicha. Za dvě hodiny je zpátky. Směje se. Nabízí kafe. Večer přijíždí další Ital. Jmenuje se Antonio. Neumí anglicky. Stává se přítelem. Večer jsme tři kempery u moře. Ani jsme si nevšimli. Milujeme se. Jsme spojení. Jsme láskou.
30. 12. – Zůstáváme
Probouzíme se. Je nádherně. Přemýšlíme o Silvestru. Děláme rezervaci v jedné vesnici. Zruší ji. Zůstáváme. Jedeme nakoupit zásoby a vracíme se domů. Moře je klidné. Vnímáme ptáky. Sbíráme mušle. Fotíme klobouk pro Socho Hats. Večer přijíždí Antonio. Loučí se. Silvestra tráví s rodinou.
31. 12. – Silvestr
Jedeme do Barletty. Drobnosti. Tankujeme na cestu zpět. Kupujeme limonády. Pijeme drink. Měsíc. Vlny. Divokost. Přichází studená fronta. Vítr. Vlny rostou.
Máme párty. Usínáme v půl jedenácté.
Ohňostroje mě vzbudí. Kuba spí jako miminko.
1. 1. – Loučení a Nový rok
Ráno mám lehkou kocovinu. Fouká. Velké vlny. Poslední fotky. Balíme. Odjíždíme. Loučení je těžké.
Jedeme 400 kilometrů. Spíme v Sirole v parku.
2. 1. – Termály
Celodenní jízda. Zácpy. Sever Itálie. Rakousko.Z ajedeme do termálů ve Schwangau. Naše oblíbené místo už skoro deset let. Přijíždíme večer. Parkoviště plné. Topíme. Nejíme skoro nic. Koukneme na poslední díl Stranger Things.
3. 1. – Návrat
Ráno -9. Sníh. Krása. Spali jsme u termálů. Dvě hodiny v sauně a v bazénku se solným roztokem. Nahota. Kafe.
A pak domů.Mekáč po cestě. Šest hodin jízdy. Večer jsme doma. Vycuclí. Ale krásně spokojení.
